Andy Warhol se svým jezevčíkem Archiem v roce 1973 na snímku Jacka Mitchella. FOTO: Wikipedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Jack Mitchell
Na displeji telefonu nebo monitoru počítače můžete sledovat, jak lidé nosí k hrobu „krále pop-artu“ lahve Coca-Coly nebo plechovky Campbellovy polévky. Právě tyto produkty ve svém díle proslavil Andy Warhol, nejdůležitější osobnost americké kultury druhé poloviny 20. století. Přenos běží nepřetržitě už jedenáct let.
Když 22. února 1987 Andy Warhol zemřel na komplikace po běžné operaci žlučníku, umělecký svět v USA byl zdrcen. Osmapadesátiletý výtvarník byl pohřben o čtyři dny později. Poslední rozloučení s ním proběhlo v byzantském katolickém kostele Ducha svatého v Pittsburghu, který navštěvoval už jako dítě. Na zádušní mši tehdy dorazilo přes 3000 lidí. Jeho hrob, který se nachází hned vedle hrobů jeho rodičů, se rychle stal Mekkou milovníků moderního umění.
Sám Warhol přitom nestál ani o to, aby byl jeho hrob označený jménem. „Nikdy jsem nechápal, proč, když zemřete, nemůžete prostě jen tak zmizet a všechno by plynulo dál stejně jako předtím, jen vy byste tam prostě už nebyli,“ prohlásil ve své knize Amerika (1985). „Žádný epitaf nebo jméno,“ dodal tehdy s tím, že jediné, co by chtěl, by bylo, aby do kamene bylo vypsáno slovo Figment, v překladu výmysl či výplod.
S nápadem na živý přenos přišel v roce 2013 tehdejší ředitel Muzea Andyho Warhola Eric Shiner, který hledal způsob, jak připomenout umělcovy nedožité 85. narozeniny. Shiner využil pomoci společnosti EarthCam, která spravuje rozsáhlou síť webových kamer zaznamenávajících turistická místa po celém světě. Diváci živého přenosu mohli od té doby sledovat, jak lidé zdobí hrob lahvemi Coca-Coly, plechovkami Campbellovy polévky a dalšími spotřebními výrobky, které Warholovo umění proměnilo v ikony.
Možnost sledovat umělcovo poslední místo odpočinku tak vytvořila důstojnou tečku za Warholovým dílem, jehož velká část se právě kolem smrti a umírání točila. Motiv smrti převládá zejména v raných dílech, například v sérii Death and Disasters, která estetizuje tragické autonehody nebo sebevraždy. Ale totožné téma se objevovalo i v jeho pozdější tvorbě.
„Až zemřu, nechci po sobě zanechat žádné zbytky. Chci jen zmizet… i když by bylo velmi okouzlující převtělit se do velkého prstenu na prstě Elizabeth Taylorové,“ zmínil ještě v roce 1987 jeden z citovaných úryvků deník Los Angeles Times.
Zdroj: autorský článek s využitím Andy Warhol Museum a Los Angeles Times (1987)
