Zdroj: Pixabay.com
Sněmovna schválila změnu zákona a znásilnění bude nově považováno za znásilnění, i když žena „jen“ vyjádří nesouhlas. Dosud musel být tenhle odporný čin podmíněn násilím nebo výhrůžkou. Je to dobrý krok. Ale musí následovat další. Třeba změna mentality soudců, státních zástupců a vyšetřovatelů.
Ročně v Česku dojde ke zhruba dvanácti tisícům znásilnění. Policii to ale nahlásí jen asi 5 procent obětí. Každý druhý pachatel odejde od soudu s podmínkou.
Naposledy veřejností rezonoval případ Aničky, kterou její otčím znásilňoval ještě jako nezletilou. Pokračoval v tom dva roky i několikrát denně. A dostal za to podmínku. Odvolací soud mimo jiné argumentoval znaleckým posudkem, podle kterého nebudou mít desítky, spíš stovky znásilnění v budoucnu na dívku negativní dopad.
Pobouření je asi to jediné, co s tím veřejnost může dělat. V případě Aničky se k pobouření přidala veřejná sbírka a lidé jí poslali přes pět milionů korun, aby mohla začít nový život někde mimo dosah otčíma.
Necitlivý přístup, nedůvěra
S necitlivým přístupem se oběti znásilnění setkávají podle jejich svědectví už na policii, kam přijdou traumatizované trestný čin nahlásit. S osmi ženami mluvila studentka psychologie Marcela Poláčková, která jejich zážitky popsala ve své diplomové práci. A nejsou pro policii zrovna lichotivé.
„Respondentky se během policejního vyšetřování setkaly se sekundární viktimizací v různých podobách, mezi nimi: nedůvěra ve výpověď oběti, zlehčování závažnosti, dlouhá doba výslechu a vyšetřování a opakování výslechů, nedostatečná informovanost o průběhu a posunu vyšetřování, necitlivý přístup,“ stojí v diplomové práci.
Až dodnes je navíc znásilnění považováno podle trestního zákoníku za čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti. „Pod současnou definici tak nespadá až 70 procent případů znásilnění, při kterých oběť zamrzne, nebrání se, a proto pachatel nemusí vyvíjet násilí,“ upozorňuje výkonná ředitelka neziskové organizace Konsent Johanna Nejedlová.
Podle nového návrhu bude nově stačit projevit nesouhlas – tedy říct ne, udělat nesouhlasné gesto, zaujetí obranné pozice, pláč a další projevy, ze kterých by násilníkovi mělo být jasné, že sexuální styk není dobrovolný. A počítá třeba i se „zamrznutím“, tedy stavem, kdy oběť není schopná projevit svou vůli. Třeba kvůli postižení, nemoci, spánku, duševní poruše, silné opilosti nebo spoutání.
Změnu ještě musí schválit Senát, ale doufejme, že na rozdíl od ratifikace Istanbulské úmluvy tento návrh přes konzervativní horní komoru projde bez problémů. Znásilněné ženy (ale i muži) si to zaslouží.
Otázkou zůstává, zda se změní i mentalita policistů a soudců. Kdy pochopí, že znásilnění může v oběti zanechat celoživotní psychické trauma, které si nikdo neumí představit a že podmínka a zdvižený prst rozhodně nestačí?
Zdroje: https://konsent.cz/souhlas/, https://justice.cz/web/msp/tiskove-zpravy/-/clanek/ministerstvo-predklada-vlade-novelu-trestniho-zakoniku-redefinici-znasilneni, https://www.novinky.cz/clanek/domaci-na-podporu-divky-kterou-roky-znasilnoval-otcim-vznikla-sbirka-40457817, https://is.muni.cz/th/ptbmg/, Kateřina Šimáčková, Barbara Havelková, Pavla Špondrová: Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?
